Brejlovec TT RJK loko - přestavba pojezdu a spřáhel

1. Úvod
2. Rám
3. Spřáhla
4. Upevnění karoserie
5. Detaily
6. Technické parametry
7. Závěr

Úvod

    Recenze lokomotivy je v předchozím článku. Ohlasy byly hodně negativní, spíš jsem byl označen za blbce, který je to schopen koupit ... a výrobce, že si to dovolí vůbec prodávat. S tím se sice tak úplně neztotožňuji, ale komentovat to už nehodlám. Naopak trochu zase podráždím modelářské mistry, abych předvedl, jak přistupuje k modelařině programátor, modelář s nulovými zkušenostmi. Ty nulové zkušenosti nejsou zase až taková nevýhoda. Na vše se dívám nezatížen zažitými zvyklostmi a někdy se mi prezentovaná řešení nezdají zrovna nejlepší. Snažím se všechno vymyslet sám a, i když často vymyslím "Ameriku", někdy přijdu i na nějaký zajímavý trik.

    Na webu jsem už narazil na dost informací na tohle téma, takže se rozhodně nebudu pouštět do nějakého podrobného popisu. Stejně mají takovéto úpravy spoustu variant. Spíš bych chtěl ukázat, jak jsem řešil věci, které jsem na internetu nikde nenašel. Především se to týká spřáhel a upevnění karoserie na rámu. Třeba to někoho bude inspirovat.

    K tomu, že vyměním pojezd, jsem dospěl prakticky hned po prvním projetí mašiny. Start verze loko V100 (Tillig 02598) nabízí za dobrou cenu podstatnou část potřebných komponentů. A spřáhla? Máme přece Peho a existují i další možnosti, třeba spřáhlo Tillig 08845 (Sergej), které popisuje Jan Toufar a Michal Bednář na stránkách KŽM Brno nebo Trainmania.

Na začátek článku

Rám

    Rám je krátký. Moc jsem nepochopil, proč ho někdo dělá nový, navíc z umělé hmoty nebo cuprextitu, když ten z V100 stačí přeříznout a nastavit. "Prodlužovací" hranoly jsou mosaz 2 x 5 mm (Litomyský), lepidlo "tekutý kov" Ceys. Vzdálenost otočných bodů po prodloužení je 75 mm. Při bližším zkoumání zjistíte, že se to dalo říznout lépe o kousek vedle. Ale i tak to bylo zcela bez problémů.

Boky jsou na fotce ještě před zabroušením a bez barvy, aby bylo nastavení lépe vidět.

 

Pohled shora, další tři kousky hranolu byly přidány pro zvýšení pevnosti i váhy.

 

A zespodu, po konečném zabroušení bude použita šedá barva na boky, černá na spodek.

Na začátek článku

Spřáhla

    Volbu spřáhel jsem dlouho zvažoval. Nejlepší by bylo použít původní. Na to však není místo, neboť rám je třeba na koncích zkrátit. Nejprve to vypadá, jako že je tam místa spousta, po bližším zkoumání to je však jen taktak. Uvažoval jsem i o spřáhlech  Tillig 08845, ale absence kinematiky mi dost vadila a nevím, jak by to šlo nalepit na podvozek V100. Dosud jsem u těchto mašin viděl jen spřáhlo na nosníku podstrčeném pod pluh a přidělaném na podvozek. To se mi nelíbilo hned zpočátku. Takže vyhrálo Peho, nalepené na rám.

S lepením byly trochu potíže (trochu malá plocha), ale nakonec řádná "bublina" z "tekutého kovu" to vyřešila.

    Umístění spřáhel bylo nutno přesně rozměřit, aby byla správná poloha v závislosti na náraznících. Ty se nalepí až nakonec, takže se tím tato poloha "doladí".

Čelo karoserie bylo zevnitř ještě frézováno, aby se spřáhlo dostalo co nejvíc kupředu.

Na začátek článku

Upevnění karoserie

    Kastle byla k původnímu pojezdu přilepena. Hrůza, nepřipadá v úvahu. Kastle musí jít snadno demontovat.

    Nakonec jsem vymyslel dorazy se závitem, nalepené dovnitř kastle. Pojezd se k nim přišroubuje. Hranol mosaz 4 x 4 mm (Litomyský). Spojovací materiál je šroub M2 se zapuštěnou hlavou. Na jedné straně jsem musel dorazy upilovat do "L", ale aspoň je jasná vzájemná poloha kastle a pojezdu.

Postup vlepení dorazů

    Veledůležitá je poloha kastle a pojezdu. Ve svislém směru kvůli výšce nárazníků, ve směru podélném kvůli spřáhlům. Postup byl následující. Rám musí jít do kastle volně, s určitou vůlí v podélném i svislém směru. Pilník a frézka vše vyřeší. Nejvíc bylo třeba ofrézovat čela kastle zevnitř, aby se tam vešla dobře spřáhla a aby bylo možno nastavit jejich podélnou polohu vůči nárazníkům. Na výšku není zcela rám do kastle zasunut, ale vzhledově to moc nevadí (aspoň mně ne) a pro úplné zasunutí by bylo potřeba změnit přichycení podvozků nebo vyrobit rám nový. Možná, že to je právě důvod pro výrobu nového rámu. Na dorazy byly vyfrézovány pomocné drážky, které slouží k lepšímu přichycení lepidla, kterým se dorazy zpevní nakonec. Pak byly dorazy přišroubované k rámu s nepatrným přesahem přes rám, dovnitř kastle na potřebná místa naneseno gelové vteřinové lepidlo a takhle se rám zasunul do kastle. Lehké namaštění ploch, které se slepit nemají, určitě není na závadu. Zkoušky "nanečisto", přesné označení podélné i svislé polohy, to je nezbytné. Na nějaké velké pohybování pak není čas. Gelový vteřiňák má sice dobu tuhnutí delší, ale v těsně přiložených místech také ztuhne téměř okamžitě, takže je to tam třeba zasunout prostě na poprvé a rychle. Po zatuhnutí se rám odšroubuje a dorazy se zpevní aplikací tekutého kovu nebo gelového vteřiňáku.

Dorazy jsou po přilepení vteřiňákem zalepeny lepidlem "tekutý kov".

 

Detail umístění kinematiky.

 

Šrouby se zmenšenou hlavou (na vrtačce) jsou do rámu pěkně zapuštěné.

 

    Na trn Peho se pak nasune šachta se spřáhlem a opatrně, po částech, se udělá otvor (spíš zářez) do pluhu. Výkyv do stran se pomalu zvětšuje, až vyhoví i při nejmenších poloměrech oblouků. Instalace tohoto spřáhla má jedinou nevýhodu a tou je potřeba velkého otvoru v pluhu. Měl jsem obavy, že to bude působit velmi rušivě, nakonec mi to tak hrozné nepřipadá. Ve skutečnosti to vypadá mnohem lépe, než na detailních fotkách. Otvor po původním spřáhlu se ještě zalepí (gelovým vteřiňákem ?) a zabarví.

 

Na závěr jsem doplnil pár závaží, které zlepšují stabilitu a styk kol s kolejnicemi. Tím se docílí nejen kvalitnější sběr proudu, ale také se zvýší tažná síla lokomotivy.

    Mimochodem, k závaží... Detailní popis v duchu mého stylu rozhodně nebude. To bych to zase dělal další dva měsíce. Ale pár základních poznámek mám. Materiál olovo, zdroj: staré trubky (něco mám), rybářská olůvka a klempířský plech (na co mají ten olověný plech, nevím, ale kus mi klempíři dali). Teď, v čem to roztavit. Mám kliku, protože jsem našel tyglík. Ale v laboratorních potřebách by měl být k mání a navíc roztavení na lžíci na plynu nebo v malé plechovce (přiděláním kusu silného drátu místo držadla máme tyglík samodomo) i na elektrice je celkem v pohodě. Jen nesmí být plechovka utěsněná cínem, který po ohřátí vyteče. Takže pozor !!!

    A teď ta nejdůležitější část. Do čeho to nalít? Jde to v podstatě do čehokoliv. Materiály, které nesnesou teplo se prostě rychle ochladí. Moc jsem tomu nevěřil, tak jsem nejprve použil sádru. Modelářskou, vysušenou v troubě. Čím to bylo nevím, ale konečná konzistence byla tak křehká, že na další odlévání to bylo zcela nepoužitelné. Příště bych použil sádru stavební a nechal ji vysušit na vzduchu. Se sádrou to je však na delší dobu, všude nepořádek, nelíbilo se mi to. Nejjednodušší je papír. Jednoduchá formička z tvrdšího papíru. Položená do víčka od ešusu, na hadřík, který se také obalil okolo formy. Když bylo olovo roztavené, nalil jsem do ešusu trochu vody, hadřík pěkně provlhčil a urovnal okolo formy. Těsně před litím jsem to dělal proto, aby se papír nerozmáčel. Pak jsem vzal do levé ruky láhev s vodou, do pravé olovo, nalil jsem a hned to polil vodou z láhve. Zcela bez problémů, rychlost a pracnost super. Jen je třeba myslet na to, že při vyšší hladině se forma vahou olova vyboulí. Takže se forma musí něčím zpevnit. Stačí na to plastelína, omotání drátem a pod. Formu tedy buď vystřihneme nebo použijeme část nějaké krabičky (od sirek, cigaret atd.). Samozřejmě jde o závaží malých rozměrů, řádově 1 - 2 cm. Odlévat jde také do plastelíny, která se dá zmrazit do mrazáku, dokonce i do plastů (přiškvařený plast se pak opiluje), do jílu (nějaké sochařské hlíny by asi taky byly dobré). Jen je prostě nutno rychle ochladit, než se to celé začne deformovat. Dobrou variantou je také použití staniolu, alobalu, který se vlepí do papíru, který je pak odolnější proti spálení. Když se lehce vymaže olejem, vazelínou, jde to pak i snadno oddělit. A pozor na bezpečnost!!! Rozhodně je to nutné dělat v nějaké další nádobě (to víčko od ešusu bylo prima) a pokud možno, někde na dvoře nebo ve sklepě. S roztaveným olovem nejsou žerty. A ti, kteří se bojí, mohou vždycky použít postupy mechanického opracování (pilování, kování atd.). Olovo je velmi měkké. Ale další upozornění !!! Je jedovaté !!! Takže POZOR na hygienu, olizování prstů a pod.

Masky jsou ty, které jsem odlepil z původního podvozku, tedy z odlitku. Toluén je leptá, stejně  jako podvozky z V100. Při  nalepení bylo tedy použito lepidlo na bázi toluénu. Protože byly masky příliš blízko kol, byla tato vzdálenost zvětšena ještě přidáním desky z Evergreenu o síle 0,5 mm.

Měl jsem obavy, že spřáhlo bude vyčnívat málo dopředu, takže budu muset nárazníky nebo jejich držáky poněkud zkrátit. Ale díky vyfrézování čela zevnitř to vyšlo dobře a žádné problémy při spřahování, tažení či sunutí jsem nezaznamenal.

Na začátek článku

Detaily

    Také jsem si chtěl vyzkoušet, jak se pracuje s filigránskými doplňky.

Na čelo lokomotivy jsem doplnil vzduchové hadice a hák. Celkem bez problémů. Hadice bylo nutno posunout o kousek výš, neboť dole je výřez pro spřáhlo.

    Obtisky jsem měl připravené už dlouho, a přesto, že jsem se aplikace trochu bál, jednou jsem začít musel. Nástřik pod obtisky jsem vynechal (nemáte-li pistoli, je stříkání trochu problém). Šlo to lépe, než jsem čekal. Dokonce jsem zvládl i značky otočných bodů podvozků, a to už je nějaká miniatura. Po aplikaci a zaschnutí obou stran přišlo na řadu přestříkání sametově matným lakem (ve spreji). Celkem jsem byl spokojen.

    Po zveřejnění jsem dostal jedno upozornění od kolegy Michala Bernátka. Týkalo se absence černo-bílých pruhů na pluhu. Trvalo mi jen den a samolepky od  pí. Bankové byly doma. Pluh se trochu zbrousil modelářskou frézkou a samolepky se přilepily. Má to ovšem dvě chyby. Samolepka moc nedrží, takže byla použita spíš jako předběžná fixace, a pak nastoupil vteřiňák.  Druhý problém je v tom, že materiál je celkem běžný papír, takže je třeba udělat ještě povrchovou úpravu bezbarvým lakem. Na jedné straně zcela bez problémů, na druhé se mi po aplikaci laku pořád dělaly šedé skvrny, které byly na černých pruzích katastrofou. Nakonec to je přijatelné, ale co a jak jsem dělal špatně, nevím.

    Při "instalaci" pruhů na pluhy musely jít dolů již nalepené vzduchové hadice. Před opětovným nalepením jsem je ještě označil žlutou (ovládání dveří a pod.) a červenou (brzdový systém). Ještě by to chtělo trochu ušpinit, takhle to začíná vypadat jako omalovánky, ale když já to patinování nemusím.

    Původní plastové schůdky také byly hrozné, navíc trochu vadily svou tloušťkou v otáčení podvozkům, tak jsem je nahradil mosazným leptem žebříku (H0) od DK-model .

    Na závěr přišlo trochu barvení, na čela, schůdky, boky rámu atd. Na komplet výrobu modelu to u mne asi nebude, ale drobné modelářské práce jsem zvládnul. Na závěr tedy pár celkových pohledů. Ta okna, to je bída, uznávám. Časem je vyměním. Ale model na výstavu to není a teď na to prostě není čas, ani chuť.  

Obtisků jsem se bál skoro rok. Zbytečně.

Na začátek článku

Technické údaje

Na začátek článku

Závěr

    Výsledek moje požadavky zcela splnil. Kastle je upevněna šroubky a lze ji tedy z důvodů čistění snímat. Hrubá chyba bylo umístění šroubů v místě otočného bodu podvozku. Je k nim velmi špatný přístup. Chtělo to aspoň o 5 mm vedle. Jo, chybami se člověk učí.

    Model  je vybaven kvalitními spřáhly s kinematikou. Zvětšila se váha, jízda je tichá a klidná a také se podstatně zvýšila tažná síla. Za zmínku ještě stojí, že rychlost, které lze v digitálu dosáhnout, je tak maximálně kolem 105 km/h (Lenz Gold mini, Lenz Silver). Pro V100 to plně postačuje, pro Brejlovce jen taktak. Nevím, na co všechno lze pojezd V100 použít, tak někdy mohou být s rychlostí problémy. A o tom, jak by se řešila změna převodového poměru, mám jen chabé tušení. Nejsnáze asi výměnou šneků za dvojchodé.

Velký modelář ze mne už asi nebude, raději se budu věnovat digitálu a programování, ale chtěl jsem si to prostě zkusit. Tak co, už je ten Brejlovec trochu lepší?

Na začátek článku
Menu